Proč se vykašlat na „musíš si víc věřit“?

Nedávno jsem se zúčastnila na Clubhousu diskuze, ve které zkušenější radili méně zkušeným, úspěšní méně úspěšným a sebevědomější méně sebevědomým. Takto jsou logicky rozdány karty, když přijdete někam a chcete radu. Je to přirozené a je to dobře. Když nevíte, můžete se ochytřit u jiných, kteří vědí, nebo si to minimálně myslí.

Co mě ale dokáže nadzdvihnout je používání otřepaného „musíš si víc věřit“! Proč?

Jak působí "Musíš si víc věřit!"?

Dá se říci, že tato knížecí rada (ze stejné série jako "Buď sám sebou!") působí asi takto:

Ten, kdo tuto rádoby dobrou radu dává, se automaticky staví do pozice toho, kdo už to umí. Minimálně lépe než ten, ke komu je tato rada směřována. Posiluje tedy pozici toho, kdo radí a oslabuje pozici toho, kdo ji dostává.

A dál? Dál NIC ... Po udělení této skvostné rady se stane v lepším případě přesně toto. Nebo jste už slyšeli o někom, kdo prozřel, získal sebevědomí a jeho život byl od té chvíle plný zářných úspěchů? Ve skutečnosti tu radu poslechnout nelze. Tedy lze si začít víc věřit, ale okamžik, kdy někdo srazí moje sebevědomí tím, že mi ukáže, že na rozdíl od něj si já ještě dost nevěřím, k tomu většinou nepřispěje.

Proč jí tedy věříme?

Možnost uposlechnout tuto radu se při bližším prozkoumání opravdu limitně blíží nule. O to ale většinou vůbec nejde! Jde o to, že ZNÍ pravdivě. Že obsahuje naše přání mylně zaměňované za potřebu. Velmi pravděpodobně totiž každý z nás zažil situace, kdy si tak úplně nevěřil.

Za předpokladu, že jsme pravdiví sami k sobě, se občas nacházíme v situaci, kdy máme pochybnosti, kdy si nejsme jistí, kdy se bojíme, zda to, co je před námi, zvládneme a jak. Člověk se zdravou psychikou se pohybuje v těchto vlnách, někdy si je jistější a někdy méně. (Opravdový problém vzniká, když ty nejistoty jsou příliš hluboké, dlouhodobé, když „přerostou přes hlavu“.)

U psychicky zdravého člověka lze vždy najít něco, na co lze aplikovat „Musíš si víc věřit“. Obzvlášť v obtížnějších chvílích, bude „Musíš si víc věřit“ vždycky nějak rezonovat. Ale nebude pomáhat!

Proto by neměla NIKDY zaznít od profesionála.

Že se touto radou počastují kamarádky u kafe nebo chlapi v hospodě je součást folkloru a vlastně je to takové trochu hecování, trochu podporování a znamená něco jako: „Hele, já ti věřím, jdi do toho.“.

Od profesionálů, kterým platíte za to, abyste rostli, prosím, chtějte víc!

Úspěch a "věřím si" je jako vejce a slepice

Ačkoli různá pseudomoudra budou dále tvrdit, že úspěšný je ten "kdo si věřil", z praxe známe i méně jednoznačné příklady. Někdo uspěl a tak si začal víc věřit. Pak se začal přeceňovat a neuspěl a sebevědomí ztratil. Nebo přišel Covid a "věřit si" nestačilo. Jiný dál věřil a pokračoval po cestě, o které už dávno jiní věděli, že nikam nevede.

Kombinací je prostě tolik! Sebedůvěra může pomoci úspěchu a úspěch zcela jistě může pomoci sebedůvěře. Sebedůvěra, ale neznamená NIKDY nepochybovat, nemít nejistotu, nebát se!

Co tedy pomáhá ve skutečnosti?

Cesta k lepšímu zvládání výše popisovaných vln není v „musím si víc věřit“. Prospěšná cesta vede přes lépe si rozumět, naslouchat svým vnitřním hlasům a obavám a reagovat na ně. Učit se s nimi pracovat. Přizpůsobit si podmínky, zajistit si podporu, umět vystihnout dobrou dobu, kdy jsem ve větší kondici, naučit se odpočívat. A také ocenit se a uvědomit si, co přesně už zvládám a co k tomu potřebuji. Pro každého může ta cesta vést jinudy. U někoho možná bude zahrnovat vystavit se větším výzvám, jiný bude potřebovat výzvy menší.

Skutečná vnitřní vyrovnanost souvisí se schopností přijmout, že občas pochybuji, nikoli v nasazení masky dokonalosti: věřím si pořád a za všech okolností!

Nakonec škody, které máme teď v naší zemi každý den před očima, páchají přesně ti lidé, kteří dovedli „musíš si věřit“ k dokonalosti a měli by si už konečně začít věřit míň!